Návštěvy

Na Kubě žiji střídavě již několik let.  Zvykám si, toleruji a tiše akceptuji naši kulturní jinakost. Nestěžuji si, jsem tu ráda.  Co jsem ale doposud nepřijala za své, jsou návštěvy.

Přijdou kdykoliv, nečekaně, bez ohlášení. Prostě se zjeví u dveří, volají vaše jméno a jsou tu. Tento způsob jsme my už dávno odbourali. Možná nám chybí spontánnost, možná až moc plánujeme. Každopádně si nemohu zvyknout, že ať dělám, co dělám, mám návštěvu. Usadí se, prohlíží si, povídá a vyptává se. Jsem v pyžamu? To nevadí, jsme přece rodina! Důvěrné oslovování se je běžné. Všichni jsou bratranci anebo ještě lépe sestry a bratři. Co na tom, že se známe chvíli. Zrovna vařím? O to větší důvod se zdržet. Přece si máme tolik co povídat! Vytrvale se snažím tento systém odbourat. Podle důvtipu dané osoby se mi to daří lépe či hůře.

Druhý typ jsou návštěvy zvané. To má také své specifikum. Snažím se mít připravené pohoštění. Navařím, nachystám potřebné a čekám. Zatím jsem nikdy neuspěla. Jako velká voda se mi vřítí do domu pozvaní hosté. Muži okamžitě zmizí, neboť je nutné vybavit neodkladné záležitosti. Za minutu tady budou! Ženy se mi nahrnou do kuchyně a začnou bezhlavě vařit. Že mám hotovo? Ale prosím tě! Ještě taky fazole a banány a ať to pěkně prská všude kolem! Nemám ocet? Nemám. Co to je za kmín? Český? Postupně mi vykramaří všechno. Co na tom, že jsem je chtěla překvapit něčím jiným. Moje jídlo zůstává v kastrolech, moje čistá kuchyně je minulostí.  Ne, nezlobím se. Vůbec ne. Výraz v obličeji stěží udržím pod kontrolou. V mojí kuchyni mi opět vládne návštěva a já nemám sílu na to, ji vykázat. Muži se nevracejí ani po více než hodině. Mám hlad.  Nabízím, ale prý počkáme. No já tedy už nečekám a najím se. Po třech hodinách se vracejí muži. Teď si užijeme společný oběd! V pět hodin odpoledne. Opět jsem na okraji společnosti. Moje dobroty jsou smíchané dohromady s fazolemi. Neúčastním se.  Zatímco se všichni u stolu baví a překřikují hlasitou hudbu, já se odebírám do ústraní. Stěží překrývám zklamání.

Říkám si, že příště, příště už do kuchyně nikoho nepustím. Budu ji bránit vlastním tělem. Budou jíst, co jim dám  a kdy jim to dám.  Budu součást společnosti a budu se také bavit.  To mi vydrží do další návštěvy, kdy si opět potvrdím, že kulturní jinakosti prostě neuteču.