Pošta

23.02.2018 19:28

Vyrazila jsem na poštu. Běžná činnost, která se ovšem změnila v adrenalinový zážitek. O to vás prostě
nemohu připravit.

Z Prahy vezu malou bublinkovou obálku pro přátele žijící v Santiagu. Mám obavy, že z Prahy nedojde anebo se bude dlouho zdržovat.  Vyrazím na poštu, jak prosté. Ukazuji zásilku a prosím o místní papírovou obálku. Změnila se adresa a musím přepsat. Obálka nelepí. Lepicí pásku nemají, mám počkat. Když se opět dostanu k okýnku, začíná kolotoč. Nejdříve se dozvím, jak se jmenují všechny zaměstnankyně pošty. Zoufalá Maria u přepážky neví, jak s měkkým obsahem v obálce naložit a volá všechny kolegyně na pomoc. Obálku sice již 2x viděla, ale až teď si zřejmě uvědomila, že takhle to nepůjde. Až  Susanna jí sdělí, že tohle tedy není na obálku. Můj pidi obsah o váze maximálně 300g musí do krabičky! Nepomůže nic. Nevědí co s tím, nemohou mi pomoci, prostě nelze.

Vyrážím do místních cafeterií shánět krabičku. Zabalím, přelepím a řítím se na poštu znovu. Ejhle - Maria i
Susanna mi zapomněly sdělit, že jejich pošta balíky tedy rozhodně nepřebírá, a která to dělá, to nevědí. Jsem zralá na infarkt. Obcházím postupně další tři pošty. Konečně  mi jedna osvícená pracovnice sdělí, kam až že to mám vycestovat. Jedu přes půlku Havany. Hurá! Tady vidím balíky všude. Tady to půjde, pošlu můj balíček! Po půlhodině se dostanu k okýnku. Další studená sprcha. Nemají plomby, balík nelze odeslat. Kdy plomby přijdou? To nevědí. Jak dlouho už nejsou? Dlouho. Co mám tedy dělat? Zavolat za 2 týdny, jestli došly.

Balík opět nesu domů. Asi jej  pošlu za dva měsíce z Prahy.